Napsali o nás...

Měl jste pravdu, pane psychologu...

Na vysoké škole jsme se v rámci výuky předmětu vývojová psychologie dozvěděli, že děti věku 2-3 let si neumějí hrát spolu, ale vedle sebe.

Moje dítě je rodu mužského a blíží se mu jeho třetí narozeniny. Od malička miluje autíčka, vždy´t jeho první poznatek sdělený světu zněl : „brm,brm!!!!“(ukazoval při tom na projíždějící auto). Zkrátka vše v jeho malém mužském světě se točí kolem motorů a věřím, že i sny má autíčkové.

Jedno dopoledne jsme si dali s ostatními maminkami a jejich dětmi sraz na hřišti v Jinačovicích. Moje dítě si přifrčelo na autíčku, na kterém si mimochodem velmi zakládá.

A teď mi dovolte uvést sled následujících událostí:

10.05 – dorážíme na hřiště, kde zatím nikdo není, mé dítě sedí na autíčku

10.10- přicházejí další maminky, některé děti na odrážedlech, jiné pěšky, mé dítě sedí na autíčku

10.30-maminky si spolu vykládají, děti si hrají, některé běhají za míčem, mé dítě stále sedí na autíčku

11.00-již proběhlo několik pokusů jiných dětí vypůjčit si autíčko, neúspěšně.

11.15- v nestřežené chvíli jiný chlapeček ukořistí autíčko a odjíždí s ním do dáli. Mé dítě brečí…..

Pane psychologu, ani nevíte, jakou jste měl pravdu!

Jinak musím poznamenat, že za půl roku trvání cvičeníčka udělalo mé dítě velký pokrok, nejdříve se totiž vůbec nezapojoval, nyní při říkadlech vesele ukazuje, tleská, hraje si (pravda, není na blízku žádné autíčko).

Dříve či později bude konfrontován s dětským kolektivem, tak mám radost, že se na to pomalu připravuje a já můžu být u toho. Takže, Kuličky, díky!